Island 1.část

Na podzim nám od naší studijní referentky přišla nabídka, že se můžeme přihlasit o grant na studijní výlet. Organizace se chopili naši Dánští spolužáci a ještě před Vánocemi jsme měli schůzku, na které se představili varianty výletů. První výlet směřoval na jih do Německa a druhý na sever na Island. V hlasování naštěstí suveréně vyhrála Islandská varianta. Dánové všechno perfektně připravili, což mělo tu výhodu, že jsem se nemusel o nic starat, ale na druhou stranu ne všechny složky programu ve mně budili nadšení.

Kroužení nad Keflavíkem

Výlet začal v pondělí 7. března. Letiště v Aalborgu je malinké a většinou stačí dorazit 30 minut před odletem. My nenechali nic náhodě a se spolubydlícím Tomkem jsme dorazili poctivě s dvou hodinovým předstihem. Ani to nás však nezachránilo před ostudou když se asi 5x letištní halou rozezněl LAST CALL for Mr. Thomas Rybarski. Tomek se zapoměl v čase a zaseknul se u televize v gauči v hale. Po deváté hodině jsme vzlétli směrem Kodaň. Na letišti v Kodani jsme se spojili s druhou částí výpravy, která zvolila vlak. Celkově nás bylo 7 international studentů a asi 20 Dánů. Let na Island trval kolem tří hodin a nebyl nikterak vzrušující až na přistání, kdy jsme museli 30 minut kroužit nad Keflavíkem, kvůli sněhové bouři. Dosedli jsme, přeřídil jsem si hodinky o hodinu dozadu a v Duty Free shopu jsem neodolal speciálním červeným M&M´s s burákovým máslem uvnitř.  Před letištěm na nás už čekal připravený autobus s řidičem, co neuměl ani dánsky ani anglicky, ale byla s ním sranda. S Keflavíku, kde sídlí mezinárodní letiště, je to asi hodina cesty do hlavního města Reykjavík, které je údajně nejseverněji položeným hlavním městem světa. Ubytovali jsme se v City Hostelu a vyrazili do centra. Tady přišlo velké zklamání, Reykjavík je bohužel úplně nudné město bez historického centra, bez čehokoliv speciálního. Špatný dojem byl posílen sněhovou bouří, která nás brzo nahnala zpět do hostelu.
V úterý po snídani jsme vyrazili zpět směrem ke Keflavíku, kde byla Americká vojenská základna. Američané komplex před pár lety opustili a Islanďané ho přetransformovali ve vzdělávací instituci Kelir. Dostali jsme zde přednášku o využívání energie na Islandu, která byla poměrně zajímavá, nikoliv však následující exkurze po škole. Druhým bodem dne byla geotermální elektrárna Svartsengi, krásně umístěná na břehu Atlantského oceánu v lávovém poli.

Geotermální elektrárna

Po exkurzi jsme se vydali vstříc hlavnímu bodu úterního programu: Modré laguně, jedné z hlavních turistických atrakcí Islandu. Jsou to geotermální minerální lázně ležící v lávových polích obklopené krásnými horami. Opravdu zážitek, venku mrzne a vy si vlezete do 40 stupňů horké vody, chodíte po minerálním podloží, nevidíte 3 metry před sebe, ja se voda vypařuje, pak na sebe namažete léčivé minerální bahno, vlezete si do sauny, vyválíte se ve sněhu, pak si opět vlezete do vody a začne vám sněžit na hlavu. Jediné co vám může zkazit dojem je cena vstupu 40 euro a fakt, že se koupete v odpadní vodě z nedaleké geotermální elektrárny. To ovšem nám energetikům nevadilo, právě naopak:).

Reklamní fotka, my měli moc mlhy:)

Hezky jsme se vykoupali, nasedli do autobusu a vyrazili zpět do Reykjavíku. Na večeři jsem byl pozván ke kamarádce Martině, která je tu momentálně na Erasmu. I přes drobné komplikace s MHD jsme nakonec s Tomkem dorazili, Martina nás čekala na zastávce a odvedla k sobě. V kuchyni jsem dostal do ruky struhadlo a začla příprava na pravé české bramboráky, které jsem neměl, už ani nepamatuju. Tomek si drze řekl o pivo, ještě neobeznámen s místními cenami alkoholu :D. Po večeři jsme dostali ještě dezert v podobě speciálního islandského sladkého pečiva. Mňam. Do kuchyně zatím dorazili další obyvatelé domu včetně Pavla, přítele Martiny. Všichni společně jsme se snažili naplánovat středeční výlet. Kolem 23. hodiny jsme se vydali na kopec k bývalé vodárně zkusit štěstí, jestli neuvidíme polární záři. Martina jí od ledna viděla jen párkrát a Islaňďan co s námí studuje nám řekl, že v březnu jsou pozorovatelské šance malé, to nám potvrdili i v hostelu, takže jsem byl poměrně skeptický. U vodárny se k nám přidal zbytek mezinárodních kamarádu a pak to po chvilce stání v mrazu přišlo. Holky juchaly, kluci se snažili fotit a všichni jsme byli nadšení. Na nebi se před námi objevila polární záře, krásně zelená :).